Nic než národ

V posledních letech u nás v reakci
na matoucí trendy globalizace a masovou migraci ožil na politické scéně i v
částech veřejnosti nacionalismus.  Což o
to, nacionalistické tendence můžeme pozorovat i v západní Evropě a
v USA, ale vesměs mají charakter obrany proti konkrétním jevům, jako je
masová migrace, odliv pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích
do levnějších destinací nebo problémy s evropskou integrací.

 

Většina politiků, i na Západě, kteří
populisticky využívají úzkost částí společnosti z nových jevů, přitom
slibuje návrat do jakýchsi „zlatých časů“ někde v minulosti. Jak už
upozornil ve své nejnovější knize „Tyranie: Dvacet lekcí z dvacátého
století“ známý americký historik Timothy Snyder, žádné takové časy ovšem nikdy neexistovaly.
Báchorka o návratu do „zlatých časů“ je jen vějička pro voliče neznalé
historie.

Některé dnešní velmoci samozřejmě mohou být
zasaženy jistou vlnou nostalgie po svém kdysi nezpochybnitelném mocenském
statusu.  Ale zase jde jen o iluze.
Kupříkladu Velká Británie už nikdy nebude tím, čím byla na vrcholu koloniální
éry, a Spojené státy už nikdy nezažijí padesátá léta, v nichž
v důsledku 2. světové války měly výsadní mocenské postavení a zažívaly nebývalou
ekonomickou prosperitu.

V českém případě jsou nostalgické obraty
k minulosti ještě o poznání více absurdní, protože je vzhledem
k dějinám země opravdu jen málo toho, na co by se mohlo po právu
nostalgiky vzpomínat.  Dokonce ani
mytizovaná první republika nebyla žádným „zlatým věkem.“ Byl to stát sice
relativně demokratický, ale trpěl značnými ekonomickými nerovnostmi i spory
„Prahy“ s národnostními  menšinami,
které nakonec  přispěly k jeho
konci.

Český nacionalismus má navíc ve srovnání
s novými projevy nacionalismu na Západě další zvláštní rys, který lze
pěkně vystihnout slovem „národnictví“. Jsou to snahy idealizovat si „národ“,
ale národ nikoliv chápaný občansky, jako na Západě, ale pojímaný ještě stále
v herderovském smyslu v tradicích 19. století jako idealizované společenství
krve, kultury a jazyka.

Národ v tomto smyslu je u nás jakési
obranné společenství  společných
„hodnot“, které nás má chránit před vnějším světem. Tyto „hodnoty“ přitom nejsou,
protože ani nemohou být (vzhledem k tomu, že reálně neexistují), jasně
definovány, ačkoliv se všichni tváří, že je znají.  Náš nacionalismus, pojímaný jako národnictví,
je tak svým způsobem komický: mluví se sice o tom, že to či ono je „české“ (a
proto i hezké), ale pro různé lidi to znamená různé věci, takže nikdo přesně
neví, co se v podobě apelů na národ vzývá.  

Jediný společný jmenovatel, který lze národnickým
pojetím národa jak takž při značné míře zevšeobecnění spojit, je jakási sdílená
touha po „klidu“ a „pohodě“ (klídku a pohodičce), které si nenecháme, pokud
možno ničím narušovat, zejména ne cizáky. To se dá v případě malého
národa, který se stával opakovaně obětí mocnějších, do jisté míry pochopit, ale
v současné České republice to má občas až tragikomické rysy, když jsme
kupříkladu svědky nostalgie jistých částí populace po „klidných“ a přehledných
časech normalizace.

Specifikem novodobého „češství“, které se
k oživenému národnictví váže, je , že je to po staletích konfrontace
s jinými národnostmi na stejném teritoriu, jakási „zbytková“ kategorie.
Rakousko-Uhersko byla multietnická a multinárodní monarchie a Československo se
původně vynořilo jako samostatný stát v podobě jakéhosi mikrokosmu této
národnostně pestrobarevné monarchie.

Jenže během 20. století Češi všechny ostatní
národnosti a národy, s nimiž sdíleli území Československa, vinou jiných i
vlastní „poztráceli“. Postupně zmizeli Němci, většina Židů i „českých“ Romů, polská
menšina, a nakonec i Slováci a menšina maďarská. Češi jsou po rozpadu
Československa ve svém českém státě v podstatě sami, ale protože po staletí
svůj obraz vnímali v zrcadlech jiných národů, s nimiž sdíleli
společný prostor, panuje najednou velká míra zmatku, co „češství“ vlastně je.

Navzdory rostoucí komunitě lidí, kteří
v posledních desetiletích přišli do České republiky z jiných zemí za
prací, není se novodobé „češství“ nadále schopno definovat aktivně, občansky,
ale pouze defenzivně, zbytkově. Jako to, co zbylo po rozpadu již dříve etnicky
postupně ochuzovaného Československa.

A s touto mlhavou představou národa nyní
u nás pracují naši novodobí nacionalisté. Místo toho, abychom se po sto letech
oklešťování a postupného uzavírání otevřeli světu a budovali občanský národ,
když nám k tomu Evropská unie i obecně příznivá mezinárodní situace dávají
příležitost, hledají čeští nacionalisté způsoby, jak zabetonovat to, co
z češství po sto letech mrzačení zbylo, nejen „ideově“, ale i prakticky:
utužováním pravidel imigrace, odporem k EU či výzvami k obraně země
před jevy, které u nás známe jen z televize.

Tento nástup národnictví se odehrává v prostředí
širší a naprosto zmatené diskuze o „národních zájmech.“ Zmatené proto, že i
pojem „národní zájmy“ je u nás infikován nejasnostmi ohledně toho, co je
moderní národ a co je „národní“ stát v éře globalizace.

Slyšíme tak například, že slovo „národ“ by prý
mělo být zakotveno přímo v ústavě. Co na tom, že by to bylo jen smutné
potvrzení skutečnosti, že si nevíme v nových demokratických
poměrech–stvrzovaných příslušností k širšímu společenství demokratických
zemí–rady s pojetím „národa“ v občanském slova smyslu. A že by to
byl krok zpět do minulosti.

Západ Evropské unie v poslední době hledí
na dění ve střední Evropě s údivem. To, jak se Česká republika hlásí
(vzhledem k poměrům v Polsku a 
Maďarsku nesmyslně) k visegrádské spolupráci, házejí západní politici
často agresivní polský či maďarský nacionalismus, který má vlastní kořeny, do
jednoho pytle s tím českým. Český „nacionalismus“ je ovšem jiný. Je to,
jak už bylo řečeno, zmatené národnictví země, která zatím marně hledá svojí
identitu. Je přitom jisté, že ve snění o „národě“ ve stylu 19. století ji
nenalezne.

Deník Referendum, 12.6.2017

<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“MS 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“Cambria Math“;
panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:3 0 0 0 1 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“MS 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“MS 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:612.0pt 792.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:36.0pt;
mso-footer-margin:36.0pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..