Politické strany,
které se dostanou do hluboké krize, mohou reagovat dvěma způsoby. Tím prvním je
opatrnictví a setrvačnost, tím druhým snaha o zásadní změnu.
Pokušení zvolit
setrvačnost je vždy silné z několika důvodů. Stranické struktury v centru
i v krajích jsou navyklé na určitý způsob fungování, přičemž radikální
změny kurzu by znamenaly také radikální personální změny.
Obvykle tudíž
převáží snaha zabetonovaných stranických struktur vysvětlit volební neúspěch či
sranickou krizi „taktickými chybami“. Slovník takové „analýzy“ je známý: máme
dobrý prgram, ale nedokázali jsme ho prodat; chyby byly zejména v komunikaci,
nasazení, apod. Následují logicky výzvy pokračovat ve stávajícím stranickém
kurzu, ale ještě přitvrdit.
To se nyní děje v sociální demokracii. Na zasedání jejího ÚVV se
o nějakém radikálnějším řezu ani nemluvilo. Z některých krajů se naopak
ozývá, že neúspěch strany nesouvisí s tím, že se vydala na
národně-socialistickou cestu, podbarvenou mírným euroskepticismem, čímž
vyklidila liberální levý střed, ale že nebyla dost přesvědčívá.
Co na tom, že pro
voliče, kteří na národnictví slyší, jsou přitažlivější jiní „sekáči“. Proč
volit kopie, když se nabízí originály v podobě Okamurů a Babišů, kteří si
neberou žádné servítky? I komunistům, kteří nabízeli ještě o trochu
radikálnější verzí levicově-konzervativního národnictví než ČSSD, utekla část
jejich voličů k ANO a SPD.
Druhým problémem
ČSSD je „papalášství“, které dostalo ve vobách na frak v podobě nástupu
nových hnutí a tvář. Návrhy, aby do čela kandidoval hejtman kraje Vysočina Jiří
Behounek, který před časem ignoroval usnesení strany proti kumulací funkcí s
tím, že zvládá funkce hejtmana, poslance, krajského zastupitetle i komunálního
zastupitele v Pelhřimově, se v tomto kontextu jeví skoro jako
provokace.
Když Běhounek
vzápětí prohlásí, že by funkci předsedy ČSSD zvážil, pokud by mohl do vedení
přivést skupinu politiků, kteří se kdysi pokusili pod taktovokou prezidenta o
puč proti Bohuslavu Sobotkovi, je jasné, že strana je v zoufalé situaci.
To už je pak opravdu lepší, aby do jejího čela kandidoval Jiří Zimola, jeden z pučistů.
Bohužel se nezdá, že
by se v rozvrácené straně, se silným vlivem různých regionálních bartrstev,
mohly prosadit do čela nové, progresivnější tváře, hající autentický
sociáldemokratismus, jako je třeba plzeňský hejtman Josef Bernard. Setrvačnost
v ČSSD je tak silná, že na svém sjezdu 18. února nejspíš zvolí do čela
„pragmatiky“, kteří jsou už nějakou dobu fascinováni Andrejem Bbaišem, jako je
již zmíněný Zimola. Babišovi tak možná v jeho hledání koaličních pratnerů
stačí, aby si počkal na sjezd ČSSD.
Právo, 22.11.2017